Kdo jsem?
Už osmnáct let žiji se dvěma neoperabilními nádory. Není to jednoduché. Znamená to spoustu kompromisů. A i když bych tuto „zkušenost“ nikomu nepřála, přinesla mi i nečekané dary.
Jsem odolnější. Empatičtější. Spokojenější než kdy dřív. Velkou zásluhu na tom mají lékaři. I já však odvádím podstatný kus práce. Dbám na zdravou stravu. Hýbu se, když můžu. Udržuji si pozitivní mysl. Naučila jsem se vnímat své potřeby a soucítit. Nejen s ostatními, ale i sama se sebou.
Avšak takový přístup jsem však neměla vždy.
Dvě slova, která změnila všechno
V roce 2006 jsem slyšela větu: „Máte nádor.“ Bylo to, jako kdyby někdo vytrhl všechny kořeny mého života. Moje plány? Najednou nedávaly smysl. Zůstala jen slupka energické studentky dvou vysokých škol, kterou jsem ještě před pár dny byla. Neustále jsem se ptala:
- Proč já?
- Jaký to má smysl?
Hlouběji pod tím se skrývala myšlenka, kterou poháněla čirá hrůza: zemřu. Pokud zemřu, jaký smysl má dostudovat? Nebo dokonce plánovat budoucnost? Žila jsem od vyšetření k vyšetření. Od operace k operaci. Tělo se snažilo bojovat, ale mysl? Ta se topila v úzkosti a depresi. Měla jsem strach nejen z nemoci. Nýbrž i z toho, jak se změním. Jak mě změní nemoc.
První krok ke změně
Pak mi jedna žena s podobným osudem řekla větu, která mě zasáhla nejen svou moudrostí. Ale zejména emocionálně.
„Všichni ti můžou pomáhat, jak jim síly stačí. Ale dýchat musíš sama.“
Uvědomila jsem si, že pokud mám skutečně zemřít, nechci svůj vymezený čas jen přežít. Chci ho prožít. Nemoc mě na chvíli vytrhla z normálního světa. A dala mi šanci se zastavit. Zamyslet se. Kým vlastně jsem? Kým chci být?
Pochopila jsem, že nemůžu změnit svou diagnózu. Ale můžu změnit, jak k ní přistupuju. A odmítla jsem být jen obětí okolností.
Jak jsem začala znovu žít
Vážná nemoc zasáhne všechno: vztahy, práci, tělo i mysl. Brzy jsem pochopila, že zdravá hlava je pro přežití stejně důležitá jako zdravé tělo. A protože jsem vždycky měla sklony vidět spíš to špatné, začala jsem se učit:
- Jak zvládat nejistotu a strach.
- Jak si dobít energii.
- Jak optimalizovat spánek.
- Jak si budovat pozitivní přístup k životu.
Zjistila jsem, že mysl a tělo jsou propojené. Že strava, pohyb, relaxace – to vše ovlivňuje nejen zdraví, ale i psychiku. Objevila jsem meditace, dechová cvičení, vizualizace. Zkoušela jsem, co mi sedí nejlépe. Také jsem tvrdě pracovala na tom, abych si do každodenního života vrátila pocit normálnosti.
- Dostudovala jsem obě vysoké školy.
- Vrátila se k přátelům a koníčkům.
- Pracovala na své sebedůvěře.
Čím víc jsem o sobě a své nemoci věděla, tím silnější jsem se cítila. Přestala jsem se bát. Přestala jsem se schovávat. Začala jsem opravdu žít.
Když krize otevře nové dveře: Moje cesta k pomoci druhým
Nemoc mě postavila před boj o přežití. A ten boj změnil všechno. Můj pohled na život. I moje poslání. Na vlastní kůži jsem poznala, že krize je neuvěřitelně náročná. Může tě vyčerpat. Rozbít všechny jistoty. Převrátit svět vzhůru nohama. Ale zároveň v sobě skrývá nečekanou možnost. Proměnit bolest v sílu. Pochybnosti v odhodlání. Zoufalství v nový směr.
Byla to dlouhá cesta. Plná překážek. Slepých uliček. Pochybností. Ale jedno jsem věděla jistě. Chci pomáhat ostatním ženám. Které procházejí stejnou bouří, jakou jsem prošla já. Podat jim ruku, když se jim podlamují kolena. Ukázat jim, že i v nejtemnějších chvílích existuje světlo. A dát jim odvahu najít v tom všem vlastní smysl.
Uvědomovala jsem si však, že nestačí jen osobní zkušenost. Že potřebuji mít i odborné základy. Proto jsem se vydala na cestu dalšího vzdělávání.
Díky Výcviku v dodávání odvahy pod vedením PhDr. Miroslavy Štěpánkové, Ph.D., jsem si potvrdila, jak zásadní roli hraje sebepřijetí a sounáležitost.
Koučovací výcvik podle mezinárodních standardů pod vedením Ing. Jiřího Kunčara, PCC mi dal nástroje, jak efektivně provázet druhé změnou.
A nedávno jsem rozšířila své znalosti v 160hodinovém Výcviku relaxačních technik u MUDr. Miry Babiakové a Dagmar Jančové. Naučila jsem se zde další techniky, jak pracovat s tělem i myslí v náročných situacích.
Dnes už vím, že všechno, co jsem prožila, mělo svůj důvod. Každá bolest, každé selhání, každý okamžik beznaděje byl součástí mého příběhu.
Tvůj první krok?
A právě proto věřím, že i ty můžeš najít cestu. I ty máš na výběr. Nemůžeš vždycky změnit okolnosti. Ale můžeš změnit, jak na ně reaguješ.
První krok?👉 Uvědomit si, že máš sílu něco změnit.
A pak? Jeden malý krůček za druhým. Nejsi v tom sama. Jsem tady, abych tě na té cestě podpořila.
Jdeš do toho?
